Čtyři pevný stěny a jedna svěrací kazajka

a jsem tu zase. já
hloupá, dětinská,
jednoduchá, nevychovaná
děcko, co je k ničemu a
nic neumí.
přišlo mi to
vtipný,
když matka plynule
z nadávání za pokoj přešla
k nadávání za
zuby a následně to zakončila
shrnutím, že jsem k ničemu.

má prostě talent.

neměla bych se cítit
zničeně?

neměla bych
se stydět?

neměla bych ji
mít ráda?

ale mám k tomu důvod?

je těžké být
nejmladší.

těžké plnit
očekávání.

těžké dělat dokonalou
těžké
žít
lehčí

zemřít.

nesnáším toto město.
nemá mi co
nabídnout.

každou děvku jsem
ojela (řečeno
hypoteticky)a není tu nic
nového. nic
zajímavého. nic
pravého.

everybodys screaming
we only bleeding.

všichni se tváří strašně
drsně aby skryli
svůj
strach.

samé
tělo,
mozek,
nikde duše.

dnes jsem viděla ty
nejprázdnější
oči odtud
až po prahu.

smály se všemu,
co viděli,
aniž by něco
viděli. (klidně čtěte věděli,
pokud vám to bude dávat větší smysl....)

optimiosti neexistujou.
jsou jen pesimisti,
co nepřemýšlí.
nebo jsem optimistu,
ještě nepotkala.
ale dneska toho smíchu
na mě bylo moc.

'cause we see
the world through
bloodshot eyes and
we can't
decide who's on
our side