Skarletky

nedávno jsem napsala povídku... zase. Au, ne, nekamenujte mě! Mě se líbí. A pokud vám ne, srovnejte se s tím!

Do nosu mi vletěla vůně Scarletek za oknem. Mé oblíbené růže.  Růže, které na sebe vážou tolik vzpomínek. Na první rande, na první noc, na první výročí. Na celý můj život. Neměla jsem je ráda, ale zároveň jsem je milovala. Nejsem schopna jim ublížit. Jsou jako já. V okolí ostatních růží malé, nevýrazné, ve špatných rukách zahynou. Nechtěla jsem, aby umřeli. Možná se s nimi ztotožňuji, ale je na tom něco špatného?

               Odešla jsem do kuchyně a vybalila nákup. Zrovna jsem chtěla dát mléko do ledničky, když zazvonil telefon.
„Neměla jsi zavolat?“
„Já měla moc práce s vybalováním.“
„Už je to měsíc!“
„Tak proč mi voláš?“
„Abych věděla, že jsi v pořádku, že ještě žiješ“
„Jo.. Za to promiň, právě jsem s tím chtěla něco udělat.“
„Tys mi chtěla zavolat?“
„Ne, oběsit se.“
„Vallerie!“
„Promiň, už musím končit,  rezaví mi žiletka.“
„Vellerie!“ Ukončila jsem telefonát, vybalila zbytek potravin a šla se umýt.

Voda ze mě nesmyla ani čtvrtinu mé mizerné nálady. A ani tomu nepomáhala stále se opakující věta „Mad worl“.  Obrátila jsem oči v sloup a zvedla telefon.
„Vallerie!“ Položila jsem. Vzápětí volala zas.
„Vallerie! Proč jsi mi nezvedala ten telefon!?“ Dva rozhovory s matkou za jeden den. Super! 
…
„Uvědomuješ si, že já o tebe mám starost?“
„Já tě o to neprosila“
„Vallerie! Proč nemůžeš být na chvíli milá!?“
„Vallerie usmívej se! Vallerie nebuť drzá! Vallerie, Vallerie, Vallerie!...“
„Tos přehnala! Já..“ Nechtěla jsem, aby pokračovala.Vím jak by to skončilo. Ona by brečela a já se cítila provinile. Ukončila jsem to a šla hodit mobil do záchodu. A fungovalo to. Ztichl.

               Druhý den ráno bylo pondělí. Vstala jsem v 7 Am. Vzala si na sebe první čisté oblečení, co jsem v tom bordelu na zemi našla a s pocitem, že bych si měla uklidit odešla do práce. „Hello!“ Zdravil mě soused na chodbě. Angličané jsou tak zdvořilí. Pozdrav jsem mu oplatila a s dobrým pocitem, že mě a mou rodinu rozděluje Baltské moře jsem popadla druhý dech do nového dne.

„Where are you! I was calling you!“ Vzpomněla jsem si na mobil v záchodě a vysvětlila šéfovi, že se mi rozbil telefon.
„Ok… Just working!“ Měla jsem ho ráda. Neříkal sice nic jiného, než že nadával, ale připomínal malou čivavu. Psa co štěká, protože se bojí. Něco takového nemůžete nesnášet.

A tak to šlo den za dnem. Psala jsem články do novin a chodila domů. Šéf na mě řval a já jsem z toho měla uspokojení, že někdo na mě řve ne kvůli tomu, jaká jsem. Až jednou, když jsem přišla domů, s hrůzou jsem si všimla postavy na židli.

„Co tu děláš? To nemáš svůj život?“
„Vallerie. My všichni o tebe máme strach!“
„Proč tu seš?“
„Máme tě rádi.“
„to je dobrý mami.“
„Vážně?“
„Jo, prej se to dá léčit!“
„Vallerie!“
„Neřvi na mě v mém vlastním bytě!“
„Tomu ty říkáš byt? Pomalu tu není kam šlápnout. Je to tu malé, studené. Toto není byt. Toto je plynová komora“
„Vypadni!“
„Cože?“
„Nebudeš mi dělat kázání o tom, jak mám žít! Jsem dospělá! Prostě vypadni! Zapomeň na mě! Nevolej mi!“
„Vallerie… Ale to přece…“
„Jde to! U mě to fungovalo.“

Matka neměla slov. Vstala a odešla. Beze slov, bez rozloučení, bez slzy. Když za ní klaply dveře byla jsem šťastná. Myslím opravdu šťastná. Teď si může řvát jak chce. Nenávidím ji! Ať si třeba chcípne! Mě už je to fuk! A s pocitem zadostiučinění jsem otevřela láhev Vína, uklidila, vyluxovala, zalila Scarletky a byla šťastná. Jméno jsem si nechala, ne proto, že bych ho chtěla, ale jako medaily. Nebo nevím. Možná jsem ho chtěla.